events calendar:

Sto let Obecního domu hlavního města Prahy

Koncem loňského roku tomu bylo sto let, co byl dokončen a 16. prosince 1911 slavnostně otevřen Obecní dům královského hlavního města Prahy. Stavba, kterou vyprojektovali architekti Antonín Balšánek a Osvald Polívka, byla zahájena v srpnu 1905 a trvala tedy víc než sedm let. Její příprava i realizace byla provázena řadou komplikací a sporů, ale nakonec se podařilo vytvořit dílo skutečně reprezentativní, právem též nazývané jako Reprezentační dům. K jeho realizaci a konečnému úspěchu přispěly nemalou měrou i kamenické práce.

Na ně bylo vypsáno výběrové řízení, na které k 13. říjnu 1905 podaly nabídky čtyři firmy: Jan Gabriel, mistr kamenický z Prahy III, Ferdinand Palouš, mistr kamenický z Prahy VII, Giovani Ciani, c. k. dvorní mistr kamenický z Prahy II a Ludvík Šalda-První pražská továrna na výrobky mramorové a žulové z Prahy II. Z nich byly vybrány a 3. listopadu 1905 zadány práce ze žuly a práce leštěné a broušené Ludvíku Šaldovi a práce z pískovce Ferdinandu Paloušovi. Smlouva na práce ze žuly (183 položek) a práce leštěné a broušené (81 položek) s Ludvíkem Šaldou byla uzavřena 16. února 1906 a na práce z pískovce (80 položek) s Ferdinandem Paloušem 12. února 1906. Tyto smlouvy byly v průběhu smlouvy doplňovány a měněny podle častých změn v projektu samém a tak je nyní těžké v celém rozsahu vysledovat co obě firmy a (v případě Šaldovy firmy) z jakých kamenů vlastně provedly.

Markýzu rizalitu hlavního vchodu podpírají dva sloupy a s nimi spojené nižší pilíře z broušené světle šedé drobnozrnné nečínské žuly, na spodní části s ozdobně řešenými patkami a podstavci. Z téže žuly je i různě vysoký sokl na hlavních a zčásti i vedlejších průčelích a také parapety oken Francouzské restaurace. Hlavní vchod lemují a člení masivní pilíře z leštěné nažloutlé středně zrnité železnobrodské žuly s podnoží a vodorovnými pásy z rovněž leštěné tmavočervené velkozrnné švédské žuly (Tranas?, Virgo?). Boční křídla rizalitu hlavního vchodu jsou obložena hladkými deskami, z menší části i bosovanými kvádry hořického pískovce. Z téhož pískovce je i přechod do sousední Prašné brány a také převážná část jeho vnější sochařské výzdoby.

Kruhový vestibul hlavního vchodu má vysoký obklad z leštěného převážně zelenošedého žlutobíle žilovaného mramoru (v účtech „šedý mramor slivenecký“, který ale silně připomíná mramor zbuzanský) s drobným dekorem a se soklem z červeného bíle skvrnitého mramoru suchomastského. Naproti vchodu jsou zavěšeny dvě rozměrné (153x245 cm) desky z leštěného černého středně zrnitého švédského gabra se zlacenými nápisy. Zajímavá je ornamentální mozaiková dlažba vestibulu, při jejíž důkladné opravě v letech 1996-97 byly použity štípané kostičky z nejméně deseti druhů převážně cizích mramorů.
Z vestibulu vedou dva boční vstupy, vpravo do Francouzské restaurace, vlevo do Kavárny. S přírodním kamenem se setkáváme jen v Kavárně, jejíž stolky a část pultů u šatny získaly při opravě v letech 1994-97 nové desky ze zeleného řeckého mramoru Verde Tinos. Restaurována byla i světelná fontánka z bílého kararského mramoru v zadní části, s reliéfem Nymfy (Josef Pekárek) a původním obkladem rovněž ze zeleného mramoru Verde Tinos.
Střední dveře vestibulu vedou k širokému hlavnímu schodišti do mezaninu k šatnám. Jde o jedno z nejreprezantivnějších schodišť v Praze vůbec. Jeho stupně (dole i nahoře zčásti zaoblené) jsou obloženy šedobílým kararským mramorem a lemovány balustrádovým zábradlím z leštěného suchomastského mramoru. Na horní hraně zábradlí pak stojí po jednom sloupu z leštěné železnobrodské žuly s patkou z kararského mramoru a zlacenou korintskou hlavicí. V prostoru před šatnami, vydlážděném deskami kararského mramoru, se schodiště větví na dvě lomená křídla, která stoupají až do 2. poschodí. Jejich stupně jsou opět obloženy kararským mramorem, z něhož je i dlažba podest. Balustrádové zábradlí po jedné a schodnice a sokl po druhé straně jsou ze suchomastského mramoru. Z téhož mramoru jsou pak i krátká rovněž balustrádová zábradlí a různě vysoké sokly ve foyer a chodbách v 1. poschodí.
Mramorovou výzdobu má i většina sálů a salonků v tomtéž poschodí. Nejbohatší je v ústředním Primátorském sálu, jehož kruhová dlažba je složena z bílého kararského mramoru s bordurou ze světle a tmavě pruhovaného rovněž kararského mramoru a černého belgického mramoru petit granit s ojedinělými deskami růžového a šedozeleného sliveneckého mramoru. Sokl stěn je z červeného mramoru suchomastského, obklad dvou „krbů“ z růžového, bíle skvrnitého mramoru belgického (?). V sousedním Riegrově sálu je z přírodního kamene, červeného suchomastského mramoru, jen podstavec bronzové busty F. L. Riegra. Palackého sál na druhé straně sálu Primátorského má sokl ze sytě zeleného řeckého mramoru Verde Tinos a podstavec bronzové busty F. Palackého složený ze čtyř různě zbarvených druhů mramorů. Následující Grégrův sál má pak po obvodu vysoký sokl z desek nafialově červeného, bíle a zčásti i zeleně žilkovaného mramoru Rosso Levanto a některé menší plochy ze zeleného mramoru Verde Tinos. S různými druhy mramorů se setkáváme i v navazujících dalších menších salóncích. Krb v Orientálním salónku je obložen suchomastským mramorem, v salónku Boženy Němcové mramorem kararským, z něhož je i rohová fontánka. Desky stolků v Slováckém salónku jsou z mramoru Verde Tinos a obklady krbů, desky stolků i pultu a také sokl v Cukrárně z kararského mramoru.
V Českém klubu byla v roce 1921 zavěšena rozměrná (3,3 x 1,65 m) deska z kararského mramoru s bronzovými medailony pěti členů Národního výboru a zlaceným nápisem, připomínajícím jejich zasedání 28. října 1918. Deska byla počátkem války sejmuta, ale v roce 1997 restaurována a znovu osazena.
S mramory, zejména červeným suchomastským, se setkáváme i v některých jiných částech budovy. Jsou to například profilované podnože kovových zábradlí z přízemí do suterénu, široké okenní parapety v hernách, různé sokly atd. Přírodní mramory jsou pak na různých místech doplněny zdařile provedenými mramory umělými, což platí i většině sloupů, napodobujících železnobrodskou žulu.
Bohatě jsou v interiéru budovy zastoupeny i žuly, takřka výhradně šedé povltavské. Jsou z nich především stupně hlavního schodiště z přízemí do suterénu a také stupně všech vedlejších schodišť.
Významnou součástí vnější výzdoby Obecního domu jsou sochy a sousoší od různých našich sochařů, jednak z hořického pískovce, jednak z umělého kamene. K prvním patří především dvě 4 m vysoká alegorická sousoší Ponížení národa a Vzkříšení národa od Ladislava Šalouna, umístěná po obou stranách lunetového zakončení štítu hlavního vchodu. Z hořického pískovce jsou dále alegorie Duch dějin od Františka Rouse na nároží u Prašné brány a Drama a Hudba od Josefa Mařatky na kruhovém rizalitu zadního vchodu. Z umělého kamene je pak sochy Rusalka a Dudák (Franta Úprka), Rozsévačka a Žnečka (Antonín Mára), Matěj Rejsek (Čeněk Vosmík) a alegorie Písemnictví, Stavitelství, Sochařství a Malířství od Antonína Štrunce. Ten je také, spolu s Josefem Pekárkem, autorem sochařské výzdoby neogotického pískovcového přechodu do Prašné brány.
V letech 1994-97 byla budova Obecního domu podrobena rozsáhlé a důkladné obnově. Při ní byly také restaurovány všechny původní kamenické a sochařské prvky, v některých případech vyměněny nebo doplněny o prvky nové. Kromě již zmiňovaných nových kruhových desek stolků v Kavárně z mramoru Verde Tinos (původně mramor kararský) to byl nový obklad barového pultu v Americkém klubu ze španělského černého bíle žilkovaného mramoru Nero Marquina a masivního pultu v novém informačním středisku z rovněž španělského hnědorůžového světle žilkovaného mramoru Rosso Alicante.

Budova Obecního domu je nejhonosnějších pozdně secesní budovou v Praze a u nás vůbec a proto a poprávu byla usnesením vlády ČSR dne 19. dubna 1989 prohlášena za národní kulturní památku.

Václav Rybařík
Přetištěno z revue Kámen, 3/2012, s. 25-28, se souhlasem autora i redakce.




We support:


Certifikáty:



Obchodní partner:


cz en