Tisková zpráva - výstava „Apoteóza lásky“

Simona Krištofková

tel.: 724 839 585

Termíny konání výstavy v jednotlivých galeriích:

2. 7. 2010 – 30. 9. 2010

Obecní dům, náměstí Republiky 5, Praha 1

15. 10. 2010 – 28. 2. 2011

GASK, Kutná Hora

15. 3. 2011 – 15. 6. 2011

Galerie výtvarného umění, Ostrava

20.11. 2011 – 31. 1. 2012

Oblastní galerie v Liberci

15. 3. – 2012 – 31. 5. 2012

Západočeská galerie v Plzni

Alfons Mucha

Alfons Maria Mucha (1860-1939) je nejvíce znám svou prominentní rolí, kterou hrál při tvarování estetiky francouzské secese na přelomu století. Jako zápolící a poměrně neznámý umělec českého původu žijící v Paříži dosáhl Mucha okamžité slávy v prosinci roku 1894, kdy přijal zakázku vytvořit plakát pro nejslavnější herečku té doby, Sarah Bernhardtovou. Ačkoliv se tiskař obával přijmout Muchův konečný nákres vzhledem k jeho nekonvenčnímu stylu, Bernhardtová jej zbožňovala a u Pařížanů měl takový úspěch, že někteří sběratelé podpláceli lepiče, aby jim plakát přenechali, anebo jej v noci žiletkou vyřezávali z návěstních tabulí. ´Muchův styl´ vešel ve známost. Úspěch onoho prvního plakátu vedl ke smlouvě mezi Bernhardtovou a Muchou a v následujících letech jeho práce pro ni a pro ostatní zahrnovala kostýmy a jevištní dekorace, návrhy pro magazíny a obaly knih, šperky a nábytek a četné plakáty. Mucha se vrátil do své rodné vlasti v roce 1910 a zasvětil zbytek svého života tvorbě epické série dvaceti obrazů zobrazujících historii Slovanů nazvané Slovanská epopej.

Muchova nadace

Muchova nadace byla založena roku 1992 a působí ve prospěch Muchovy správní rady (Mucha Trust), která je majitelem kolekce Muchovy rodiny. Je největší a nejobsáhlejší kolekcí prací Alfonse Muchy na světě. Prezidentský post zastává pan John Mucha, umělcův vnuk, který žije spolu se svojí ženou Sarah a třemi dětmi v Londýně. Honorárními patrony Muchovy nadace jsou HRH Landgrave Moritz z Hesse, Lord Gerard Menuhin, pan Ivan Lendl, Sir Tom Stoppard, HSH princ Schwarzenberský. Sbírka se skládá z litografických prací - převážně plakátů a dekorativních panelů - olejomaleb, pastelů, kreseb, fotografií, nákresů, soch, knih a šperků, stejně jako všeho intelektuálního majetku souvisejícího se sbírkou. Cílem Muchovy nadace je chránit a zachovat rodinnou sbírku a propagovat práci Alfonse Muchy prostřednictvím výstav.

www.mucha150.cz
www.muchafoundation.org

Informace k jednotlivým tematickým sekcím výstavy „Apoteóza lásky“

SEKCE 1. RODINA A VLAST

Alfons María Mucha se narodil 24. července 1860 v Ivančicích, malém jihomoravském městečku v dnešní České republice. Jeho vlast byla od šestnáctého století pod nadvládou Habsburků, a když bylo Muchovi sedm let, stali se Češi součástí dualistické Rakousko-Uherské monarchie. Přestože byly české nároky na kulturní a politickou nezávislost Rakouskem ignorovány, národní vlastenecké hnutí bylo v plném rozmachu.

Mucha vyrůstal v období napjaté politické atmosféry, k níž vedlo sílící národní uvědomění. V roce 1862 vznikl vysoce vlivný sportovní a politický spolek Sokol, v jehož aktivitách se Mucha svou tvorbou později angažoval. V Ivančicích, stejně jako v mnoha dalších českých městech, byly zakládány vlastenecké organizace. Mladý Mucha se mohl díky svému talentu podílet na organizaci jejich politických aktivit svými návrhy plakátů, letáků a výzdobou hledišť. Pro Muchu byl patriotismus – láska k vlasti – vrozenou duchovní silou, která řídila jeho život a uměleckou činnost. Postupně se tento cit rozvinul v osobitou pacifistickou filozofii. Ta Muchu inspirovala i k vytvoření Slovanské epopeje (1911–1928), jež představuje jeho dar národu a památník Slovanů i lidstva. Během dlouhodobých pobytů mimo České země to byla právě jeho rodina v Ivančicích, která udržovala umělcovy duchovní vazby k milované vlasti.

Tato sekce představuje portréty Muchovy rodiny, včetně jeho mladších sester Angely
a Anny, jeho ženy Marušky, která mu byla múzou a uměleckou spolupracovnicí, a také jejich dětí Jaroslava a Jiřího. Jako student umění v Mnichově a Paříži pokračoval Mucha ve tvorbě návrhů pro Krokodíl, Ivančický vlastenecký časopis, založený jeho švagrem Filipem Kunrem. V kresbě Vzpomínka na Ivančice, vytvořené v Paříži v roce 1903, jsou Ivančice ztělesněním vroucích vzpomínek na jeho mládí. Také Muchovy fotografie, pořízené v době, kdy pracoval na projektu Slovanská epopej, zachycují rodinné vazby a lásku, díky níž dosáhl svých uměleckých úspěchů.
 

SEKCE 2. ŽIVOT

Po několika letech ilustrátorské práci v Paříži nastal v Muchově kariéře dramatický zlom. Plakát Gismonda (1894), navržený pro Sarah Bernhardtovou, se stal senzací hned po vyvěšení na pařížských plakátovacích plochách na Nový rok 1895. Pařížané, zvyklí na plakáty Chéreta nebo Toulouse-Lautreca, byli nadšeni Muchovým inovátorským designem. Na nezvykle prodlouženém formátu dokázal živě vykreslit jevištní image „božské Sáry“ tak, jak ji vnímalo publikum. Realistické zobrazení herečky coby elegantní ženy s květinami ve vlasech, v luxusním kostýmu v detailním provedení a exotické byzantské motivy mozaiky v pozadí, to vše byly přitažlivé estetické prvky, které se počínaje rokem 1896 staly charakteristickými pro Muchovy plakáty a jiné grafiky. Styl, který Pařížané pojmenovali le style Mucha, jej proslavil po celém světě jako jednoho z největších mistrů secese.

Sarah Bernhardtová, fascinována jeho uměním, mu nabídla smlouvu a učinila Muchu svým osobním grafikem a uměleckým poradcem. Mucha nyní představoval nejžhavější nový talent na pařížské umělecké scéně, vyhledávaný předními vydavateli, tiskaři a galeristy.

V roce 1896 podepsal smlouvu s firmou Champenois, která vlastnila jeden z největších tiskařských strojů ve Francii. Mezi lety 1896 až 1904 u Champenoise vytiskli většinu Muchových secesních plakátů a čistě dekorativních panelů, panó. Krátce nato začal Mucha používat své návrhy k výzdobě rozmanitých dekorativních a užitkových předmětů, nábytku a dokonce i architektury. Muchovo krásné, a přesto finančně dostupné umění se začalo objevovat v domácnostech obyčejných lidí, kteří se tak z něj mohli těšit.

SEKCE 3. KRÁSA

Koncem devadesátých let devatenáctého století byly již Muchovy práce známé po celém světě a jeho jméno bylo neomylně spojováno s tehdejším uměleckým trendem – secesí. Jeho umělecká díla se vyznačovala osobitým estetickým kouzlem. Krásné ženy s bohatými dekorativními detaily v pozadí přinášely srozumitelné a univerzální sdělení – oslavu Krásy. Krása pro Muchu představovala „morální harmonii“ vizualizovanou v materiálním světě. Role umělce pro něj spočívala v předávání tohoto poselství ostatním prostřednictvím emocí, které v nich probouzí a inspiruje síla umění. Muchův osobitý grafický styl (le style Mucha) byl právě tím nástrojem, který měl diváka okouzlit a zároveň představoval vizuální jazyk – prostředek komunikace.

Tato sekce ilustruje vzorec Muchova stylu, který vzešel z jeho přesvědčení, že skutečný design by měl být pastvou pro oči. V rámci své strategie používal tzv. zlatý řez, poměr mezi formátem a kompozicí (2 : 3 nebo 3 : 2), harmonický kontrast barev, protichůdnost forem a ornamentální prvky jako aureoly a oblouky. Dokonalou kompozici představovala tzv. Q formule, což je termín, který poprvé použil a popsal anglický historik umění Brian Reade. Plakáty jako Pojišťovna Slavie (1907), Clio (1900) a Ateliér Mucha (1897) dokazují, že Mucha velice často umisťoval ženskou figuru – centrální subjekt – asymetricky do kruhu z aureoly. Oba dva prvky dohromady vytvářejí formu ve tvaru písmene Q, která představuje jeden z nejvýraznějších rysů Muchova stylu.

Dále je zde možné vidět Muchovy studie květin a ženských postav, hlavní morfémy Muchova uměleckého jazyka. Obrazy a fotografie v této sekci ukazují, jakým způsobem zkoumal tvary ženského těla, nositele jeho myšlenek.

SEKCE 4.  APOTEÓZA LÁSKY

V roce 1910 se Mucha vrátil domů, aby naplnil svou vizi z mládí a pomáhal své vlasti skrze umění. V průběhu uplynulých deseti let rozvíjel myšlenku epického díla, jež by ukazovalo radosti a smutky slovanské historie. Domníval se, že pro dosažení politické nezávislosti bude pro Čechy velmi důležitá spolupráce s bratry Slovany, a proto se je snažil duchovně spojit pomocí společné historické zkušenosti. Mezi lety 1911 až 1926 pracoval Mucha na Slovanské epopeji, která obsahuje dvacet monumentálních pláten popisujících klíčové epizody z české a slovanské minulosti.

Vznik Slovanské epopeje se časově shoduje s několika klíčovými událostmi dvacátého století. Začátek první světové války v roce 1914 uvrhl Evropu do zmatku. Výsledkem války byl rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Muchovy nové vlasti, a dalších nezávislých slovanských států. Muchův sen se splnil a jeho vize dospěla k vrcholu na posledním plátně celého cyklu, Apoteóze Slovanů: Slované pro lidskost (1926). Tento obraz oslavuje vítěznou apoteózu Slovanů, dosažení politické nezávislosti v roce 1918. Mucha měl však ještě jedno přání. Vytyčit společný budoucí cíl Slovanů – trvalou jednotu a snahy o zachovávání míru a lidskosti. Odtud podtitul Slované pro lidskost.

Po návratu do vlasti začal Mucha pracovat na výzdobě Obecního domu
(1910–1911). Tato sekce obsahuje studie pro Slovanskou epopej, kresby a malby na téma: válka, sounáležitost, víra a univerzální láska. Na konci této sekce se nachází jedna z pozdějších Muchových maleb, Světlo naděje (1933), která je inspirována Apoteózou Slovanů. Mucha ji namaloval pod tlakem rostoucí hrozby nacismu a vyjadřuje jeho strach i naději na mír.

Obecním dům

Národní kulturní památka Obecní dům patří k  nejvýznamnějším secesním stavbám v Praze. Nachází se v samotném centru Prahy, v těsném sousedství Prašné brány. Podle projektu architektů Antonína Balšánka a Osvalda Polívky byl vybudován v letech 1905 – 1912 na místě někdejšího Královského dvora, v němž v letech 1383 – 1484 sídlili čeští králové. Budova se měla stát v tehdejší česko-německé Praze střediskem českého kulturního a společenského života, proto je koncipována jako monumentální reprezentativní palác, který měl posílit sebevědomí českého národa. Na výzdobě Obecního domu se podíleli ve své době nejvýznamnější čeští malíři a sochaři – Alfons Mucha, Jan Preisler, Mikoláš Aleš, Max Švabinský, František Ženíšek, Ladislav Šaloun, Josef Mařatka, Josef Václav Myslbek.

Z produkce Obecního domu o Alfonsu Muchovi:

Obecní dům uspořádal ve spolupráci s Nadací Neumann, Gingins, Švýcarsko,

Uměleckoprůmyslovým museem v Praze a Muchovou nadací v roce 2002 výstavu „Alfons Mucha – Paříž 1900: Le Pater / Otčenáš, Pavilon Bosny a Hercegoviny na světové výstavě”. Soustředila malířova díla, jež vznikla v souvislosti s proslulou pařížskou světovou výstavou a představila Muchovu největší zakázku spjatou se světovou výstavou - plátna, jimiž vyzdobil interiér pavilonu Bosny a Hercegoviny.

Výstavu doprovodily dvě samostatné česko-anglické publikace: „Alfons Mucha - Paříž 1900: Le Pater / Otčenáš“  (rozebráno) a „Alfons Mucha - Paříž 1900: Pavilon Bosny a Hercegoviny na světové výstavě“. V roce 2000 vydal Obecní dům čtyřjazyčnou publikaci „Alfons Mucha v Obecním domě“, autor textu Petr Wittlich  (rozebráno).  Publikace poskytla netradiční pohledy na výzdobu Primátorského sálu Obecního domu, jejímž autorem je ve světě nejznámější český malíř Alfons mucha. Muchovo dílo zde tvoří ojedinělý, vzácně dochovaný kompaktní celek.  Videokazety „Alfons Mucha v Obecním domě“ a „Alfons Mucha in the Municipal House“, které pro Obecní dům vyrobilo Febio, s. r. o., jsou stále k dostání v Kulturním a informačním středisku Obecního domu.