Historie Obecního Domu

Zajímavá a spletitá je historie místa, na kterém stojí Obecní dům. Sousedící Prašná brána, jedinečný pozůstatek gotického obranného systému Starého Města, dodnes připomíná, že tudy vedla významná obchodní cesta. Směřovala na východ z Prahy a jezdilo se po ní hlavně do Kutné Hory, zdroje stříbra a bohatství středověkých Čech. To byl možná jeden z důvodů, proč si zde, v blízkosti hradeb, zřídil koncem 14. století král Václav IV. svoji rezidenci zvanou Králův dvůr.

Ten sloužil českým panovníkům i v neklidných dobách husitské revoluce a až teprve Vladislav II. Jagellonský opustil tuto lokalitu a odstěhoval se opět na Pražský hrad. Ještě roku 1475 však král Vladislav osobně položil základní kámen nové brány v opevnění. Původní brána byla již tak poškozená, že si vysloužila přezdívku Odraná.

Habsburkové, kteří roku 1526 usedli na český trůn, již o Králův dvůr zájem neměli a bývalé panovnické sídlo osiřelo. Opuštěné a zchátralé královské sídlo zakoupil roku 1631 od Polyxeny z Lobkovic kardinál Arnošt Harrach a zřídil zde arcibiskupský seminář. Areál byl po požáru roku 1689 přestavěn a doplněn o kostel sv. Vojtěcha. Brána byla v té době užívána jako skladiště střelného prachu, čímž si vysloužila později přívlastek Prašná. Roku 1776 byl seminář přemístěn do Klementina a Králův dvůr připadl vojsku, které zde zřídilo kasárna. Ve 2. polovině 19. století zde sídlila kadetní škola.

Přelom 19. a 20. století poznamenal Prahu mohutnou vlnou asanací, které měly přispět k proměně města v moderní evropskou metropoli. Parcela se stala velkou výzvou městu, a proto byl v letech 1902—1903 zbořen celý areál bývalého semináře včetně kostela sv. Vojtěcha a o rok později i krámky, které stály na východ od Prašné brány.

K myšlence postavit v místech bývalého Královského dvora reprezentační a společenský dům královského města Prahy dal podnět Pamětní spis Měšťanské besedy zaslaný roku 1901 městské radě. V žádosti byla zdůvodněna potřeba zbudování střediska českého národního a společenského života jako protiváhy tehdy německého kasina a Německého domu v ulici Na Příkopech (nyní Slovanský dům).

Roku 1903 proběhla architektonická soutěž, v níž byly odměněny tři návrhy architektů Dryáka, Pospíšila a Balšánka. Ani v druhém kole z nich však nevzešel vítězný návrh. Městská rada se nakonec 14. srpna 1903 usnesla, že zpracováním projektu budou pověřeni architekti prof. Antonín Balšánek a Osvald Polívka. Skutečný podíl obou autorů na projektu není zcela zřejmý, ale již současníky udivovala vzájemná spolupráce obou. Na jejich práci dohlížela speciální devítičlenná komise, do které byl povolán také vládní rada prof. Josef Schulz, arch. Jiří Stibral a arch. Václav Roštlapil.

Definitivní projekt včetně rozpočtu 3 000 000 K byl po různých průtazích schválen 10. 12. 1904 a v létě roku 1905 zahájila firma Schlaffer a Šebek stavební práce. Některé části domu byly zprovozněny již v letech 1909-1910, celý objekt byl slavnostně otevřen 22. listopadu 1912. Obecní dům — jedna z nejlepších staveb pražské secese — byl přijímán s rozpaky a kritizován, neboť již v době svého vzniku byl některými architekty jeho sloh považován za formálně zastaralý. Odstup téměř jednoho století nám umožňuje odložit dobové emoce a hodnotit tuto stavbu jako jedinečné harmonické spojení architektonických a výtvarných stylů konce 19. a začátku 20. století. Neobaroko, neorenesance, západní i orientální vlivy se zde prolínají s českou secesí. Dojem z budovy umocňuje rozpětí dekorativních stylů, paleta použitých materiálů i kvalita uměleckořemeslných prací. Vznosný výraz stavby pak korunuje mimořádná umělecká výzdoba, na které se podílela většina významných osobností té doby. Z malířů je nutno jmenovat Mikoláše Alše, Václava Jansu, Alfonse Muchu, Jakuba Obrovského, Jana Preislera, Josefa Weniga, Karla Špillara, Maxe Švabinského, Josefa Ullmana, Františka Ženíška. Ze sochařů zmiňme alespoň Josefa Mařatku, Josefa Václava Myslbeka, Karla Nováka, Ladislava Šalouna, Františka Uprku, Bohumila Kafku a Čeňka Vosmíka.

Technicky byla budova vybavena ústředním topením a větráním, rozvodem užitkové a pitné vody, odsávačem prachu, chlazením sklepů, výrobníkem ledu, elektrickými i hydraulickými zdvižemi, parní prádelnou a sušárnou, umývárnou lahví, trafostanicí, akumulátorovou stanicí, potrubní poštou a sítí domácích telefonů.

Celkové náklady činily 6 083 000 K, zastavěná plocha měří 4214 m2 a obestavěný objem je 139 176 m3.

Obecní dům prošel několika dílčími rekonstrukcemi. Poslední, generální rekonstrukce proběhla v letech 1994—1997.